Byla už celkem tma, ale já jsem se přesto nehnula z místa. Seděla jsem na lavičce, která neměla opěradlo. Válelo se na zemi, už asi dvě hodiny. A mohl za to John. Zahnula jsem mu. Jenom jednou, ale on mi neodpustil a tak se rozzlobil, že skopnul to nebohé opěradlo, jako kdyby za to mohlo. Pak beze slova odešlel... Pláču... Jsem zamilovaná a on i mě miloval... a já se nechám opít od jeho nejlepšího kamaráda a pak se s ním vyspím. Skoro si to ani nepamatuju. Bylo to zlé. Byl tak agresivní. Přímý opak Johna... mého "bývalého"... :(
Pomalu se zvednu a otřu si oči. Už ani nemůžu brečet. Měsíc se vyhoupl nad obzor a já nevím, co budu dělat. Už se vidím v posteli s představou, že se z dnešního dne vyspím. Vezmu to zkratkou, je už sice tma, ale ještě přeci nemůže být tak pozdě. Celkem mě překvapí, že cestou potkám jen dvě šťastné rodiny. Bodne mě u srdce, mohla jsem mít taky rodinu. S Johnem... Zamířím do tmavé špinavé uličky, většinou ji obcházím, ale teď už chci být doma. Ve tmě nedokážu rozeznat žádný obrys, jen se snažím do ničeho nenarazit. Najednou zaslechnu dech. Celkem blízko u mě. Kdo to je? Nebo co? Přemítám, a bezmyšlenkovitě přidám do kroku. Jdu stejně rychle jako "to" za mnou. Rozeběhnu se. Udělá totéž. Jenže já narazím a padám k zemi. Slyším nad hlavou hlasy, ale nerozumím jim. Jeden mě dostane na nohy a ten druhý ze mě začne strhávat oblečení. Bráním se, ale jsou silní. Řvu, ale strčí mi do pusy roubík. Svážou mi ruce a nohy.
"A teď budeme spinkat..." pronese povědomý hlas a vpraví do mě nějakou tekutinu injekční stříkačkou. Nevím, co mi udělali, ani co se mnou bude, ale ten hlas znám. Jenže si nemohu vzpomenout, komu patří. Chci se s nimi dál prát, ale oči se mi mhouří a já se nemůžu ani hnout. Už nic necítím. Bez jediného pocitu usnu.
Probudím se položená na zemi. Nejdřím si nemohu vybavit, kdo a kde jsem. Pak se rozpomenu. Prohlédnu si krajinu. Ležím v písku, pálí na mě slunce. Vedle mě je voda. Je to takový malý potůček. Jsem nahá a pořezaná. Krev se míchá s vodou a tvoří v ní červený odlesk. Cítím velkou bolest. Snažím se pohnout, ale jde to velice těžko... přetočím hlavu na druhou stranu a tam uvidím nápis napsaný do písku: "Nemůžu žít, když ty by si žila s někým jiným, ale nemůžu žít ani s tebou, protože si mě zradila. Miluju tě. Sbohem." Slzy padají do písku, ale slunce je ihned vysuší ještě na mých tvářích... Kouknu se do dálky, kde vidím odjíždějící auto. Ještě naposledy spatřím Johnovu tvář přitisknutou na zadním sklu a jeho nejlepšího přítele, který řídí... Asi se na mě domluvili... A já teď zemřu... bolestí, horkem a hlavně žízní... a přitom budu zírat do úzkého potůčku, plného mé vlastní krve...
Pomalu se zvednu a otřu si oči. Už ani nemůžu brečet. Měsíc se vyhoupl nad obzor a já nevím, co budu dělat. Už se vidím v posteli s představou, že se z dnešního dne vyspím. Vezmu to zkratkou, je už sice tma, ale ještě přeci nemůže být tak pozdě. Celkem mě překvapí, že cestou potkám jen dvě šťastné rodiny. Bodne mě u srdce, mohla jsem mít taky rodinu. S Johnem... Zamířím do tmavé špinavé uličky, většinou ji obcházím, ale teď už chci být doma. Ve tmě nedokážu rozeznat žádný obrys, jen se snažím do ničeho nenarazit. Najednou zaslechnu dech. Celkem blízko u mě. Kdo to je? Nebo co? Přemítám, a bezmyšlenkovitě přidám do kroku. Jdu stejně rychle jako "to" za mnou. Rozeběhnu se. Udělá totéž. Jenže já narazím a padám k zemi. Slyším nad hlavou hlasy, ale nerozumím jim. Jeden mě dostane na nohy a ten druhý ze mě začne strhávat oblečení. Bráním se, ale jsou silní. Řvu, ale strčí mi do pusy roubík. Svážou mi ruce a nohy.
"A teď budeme spinkat..." pronese povědomý hlas a vpraví do mě nějakou tekutinu injekční stříkačkou. Nevím, co mi udělali, ani co se mnou bude, ale ten hlas znám. Jenže si nemohu vzpomenout, komu patří. Chci se s nimi dál prát, ale oči se mi mhouří a já se nemůžu ani hnout. Už nic necítím. Bez jediného pocitu usnu.
Probudím se položená na zemi. Nejdřím si nemohu vybavit, kdo a kde jsem. Pak se rozpomenu. Prohlédnu si krajinu. Ležím v písku, pálí na mě slunce. Vedle mě je voda. Je to takový malý potůček. Jsem nahá a pořezaná. Krev se míchá s vodou a tvoří v ní červený odlesk. Cítím velkou bolest. Snažím se pohnout, ale jde to velice těžko... přetočím hlavu na druhou stranu a tam uvidím nápis napsaný do písku: "Nemůžu žít, když ty by si žila s někým jiným, ale nemůžu žít ani s tebou, protože si mě zradila. Miluju tě. Sbohem." Slzy padají do písku, ale slunce je ihned vysuší ještě na mých tvářích... Kouknu se do dálky, kde vidím odjíždějící auto. Ještě naposledy spatřím Johnovu tvář přitisknutou na zadním sklu a jeho nejlepšího přítele, který řídí... Asi se na mě domluvili... A já teď zemřu... bolestí, horkem a hlavně žízní... a přitom budu zírat do úzkého potůčku, plného mé vlastní krve...