
Říkali si přátelé... Kamarádky na život a na smrt... Lidi, kteří pro tebe znamenali všechno tě najednou opustili... Byla jsi sama... Opuštěná... Jediná... Jako odhozená plechovka vypité coka-coly... Oni si to neuvědomovali... Smála si se... Přímo na ně a srdce se ti při tom lámalo... Bolelo tě, jakoby se mělo rozpůlit... Jakoby si to už nebyla ty... Něco ti chybělo... Snad myšlenky, co jsi jim prozradila? Pocity, které si s nimi sdílela? To asi už nikdy nezjistíš... Pukalo ti srdce a oni se smáli... Drželi se za ruce... Objímali se... A ty si seděla v koutě... Víčka pevně přitisknutá k sobě... Nechtěla si to vidět... Stačilo, že pach zrady byl ve vzduchu... Nutila si se do štěstí... Ale pak ti došlo, že bez nich si víc... Lehčí... Volná... A jim, že bez tebe jsou nic... Nedokážou bez tebe žít... Prosí... Žadoní... Ale ty lítáš... Nechceš si na nohy přivázat zase ty těžké kameny... Usmíváš se... Sálá z tebe energie... Nezapomenutelný pocit... Ale pak ti dojde... Že lítáš sama... Jen ty a stíny... Vrátíš se na zem... Oni na tebe čekají... Jsou připraveni na osud... A ty jim odpustíš, protože nechceš být sama... Ale víš, že už to nikdy nebude jako dřív...
Za tohle vsechno jsem mohla ja....u tyhle myslenky brecim..odpust...je mi to lito..moc...