Tak moji vrtevníci - začali nám prázdniny...
Tenhle rok však za ně ani nejsem ráda...celý tento rok na základce jsem byla dá se říct šťastná, ikdyž zase ně vždy, ale poznala jsem nový lidi, kteří pro mě hrozně znamenají, pár přátelství se rozpadlo, ale ani mě to nějak zvlášt nemrzí...mám kvůli tomuhle školnímu roku toho nejlepšího kámoše, jakýho si člověk jako já může přát a konečně jsem poznala lásku, takovou jaká je a tu největší bolest - zlomené srdce... Teď mi přijde, že se vše seběhlo hrozně rychle...že se toho na mě sesypalo moc! První pololetí jsem si spíš užívala, byla jsem velice bezstarostná! Všude jsem chodila se svýma nejlepšíma kámošema, který toho času byli do sebe absolutně zaláskovaní. Někdy mě jejich líbání při mém monologu štvalo, ale byla jsem ráda, že jsem s nima... Všechno mi bylo v tu dobu jedno...známky ve škole, hádky s rodičema...jen jsem se chtěla bavit... Jenže potom jsem si najednou začala uvědomovat, že se musím dostat na školu, že všechno nepůjde samo. I přez to, že jsem se na školu "vyflákla" jsem se dostala na gymnázium. Zhruba v polovině školního roku jsem se taky zamilovala...nedělala jsem vlastně nic jiného než jsem "o něm" básnila. Byl pro mě jediný kluk na světě a v té době bych si k tělu nepustila nikoho jinýho. Když se to dozvěděl, byli jsme opilí a on mi řekl "že melu píčoviny". Dobrá reakce na vyznání lásku, co? Vidím to jako by se to stalo včera... Naneštěstí si pak udělal něco s nohou, tak jsme si o tom ani nemohli promluvit. Když konečně nějak nadešla příležitost, zlomil mi srdce. To už si ani moc nepamatuju, protože mě odmítl tolikrát, že nemám tušení kdy to bylo poprvé. Došlo to i tak daleko, že jsme se spolu vyspali... Já ho milovala tak, že jsem byla ochotná pro něj udělat všechno. Byla spousta lidí, kteří mi říkali, že toho využívá...Po pěti měsících jsem i já pestávala pomalu doufat. Rozhodla jsem se, že na něj MUSIM zapomenout, jinak mě to zničí... Dokonce už jsem mohla mít něco s nikým jiným, ikdyž jsem ho nemilovala... On se to dozvěděl, a v noci mi vyznal lásku. Řekl, že si všechno uvědomil, když žárlil. Já jsem byla v sedmém nebi, bylo to to nejkrásnější, co jsem snad zažila... Měsíc jsme strávili spolu. Nejhezčí měsíc mého života. Po tom měsíci jsme se rozešli... Byla jsem úplně na dně...ale začala jsem se přetvařovat, což mi někteří lidi měli za zlé, ale když se mohl smát on, proč já bych plakala? Ikdyž jsem jenom dělala, že jsem šťastná, přesto mi to všichni věřili... A to je celé...ve skratce můj rok v devítce, nádherný a přesto tak smutný. Ani netušíte, jak mocmě to ještě bolí, ikdyž svojí lásku už bych mu nikdy nepřizlala. Jak bych mohla, když po týdnu rozchodu líbá jiné rty než moje? Vím, že už nikdy od něj neuslyším "Miluji Tě" a nikdy mu to ani neřeknu já. Protože mám svoji hrdost a už nikdy se nehodlám doprošovat... Takhle sepsané to vypadá opravdu hrozně! :) Ale co nadělám, prožila jsem toho už spoustu, nikdy tedy absolutně zlomené srdce, ale i to se dá sešít a zpravit. Možná někdy potkám někoho, kdo o mě bude doopravdy stát. O mě, nejen o to se se mnou vyspat, jak to bohužel chápou někteří...
Mám vás ráda...a lidi - buďte happy! A nenechte lásku bay si s vámi dělala co chtěla... :) Jste to přece - vy! :) Pa Sexynk&
